Litomyšl: Kronika města 2021

128 Zúčastnil jsem se už skutečně mnoha různých pietních akcí, historických konferencí a diskusí. Nakonec z toho vždy bylo určité napětí mezi námi, českými bratry, evangelíky a katolíky. Myslím, že tudy cesta kupředu nevede. Naše historie bude vždy komplikovaná a ovlivněná sympatiemi a antipatiemi. Věřím, že mi historici prominou, ale interpretace historie je vždy ovlivněna filosofií dějin. Proto je těžké smířit třeba Palackého a Pekaře nebo Pekaře a Masaryka a když jsem nad tím s některými lidmi přemýšleli, říkali jsme si, že to musíme zkusit jinak. A poprvé se nám to přece povedlo v roce 2015, kdy byl Mistr Jan Hus při šestistém výročí upálení představen církvemi jako reformátor a postava sjednocující křesťany, nikoli rozdělující. Tak, jak to už kdysi dávno pověděl papež Jan Pavel II., že Jan Hus byl lepším křesťanem než ti, kt eří ho tenkrát v Kostnici soudili. V loňském roce se dala dohromady ekumenická skupina křesťanů, která chtěla blížící se čtyřsté výročí bitvy na Bíle hoře pojmout jiným způsobem, než tomu bývalo dříve. Z Bible totiž můžeme vyčíst, že cesta kupředu vždy vede skrze pokání, vyznání vin. Pokud si člověk uvědomí hříchy minulosti i přítomnosti a přijme odpuštění, je osvobozen k dalším činům. V loňském roce byla sestavena vyznání vin minulosti i současnosti a vyhlášení smíření. Vše bylo připraveno, aby se to uskut ečnilo přímo u mohyly bitvy na Bílé hoře. Loni v listopadu kvůli covidové pandemii takové setkání nebylo možné, ale uskutečnilo se v menším měřítku letos 8. května. Na Bílé hoře se setkalo více jak šedesát protestantských pastorů a více jak šedesát katolických kněží. Někteří křesťané se tam předtímmodlili celou noc. V pohnuté atmosféře zaznívaly z obou stran vyznání vin a prosby za odpuštění věcí minulých, za všechnu tu nejednotu, za všechny ty boje a hádky a společně bylo vyjádřeno odpuštění. Přál bych vám vidět, co potom následovalo. Stáli tam protestanté a katolíci, na Bílé hoře , a společně vyznávali a modlili se, potom se rozešli po dvojicích, aby si vzájemně žehnali. A často bylo vidět i přátelská objetí. Možná to byl začátek něčeho nového. Minulou ne děli jsme na hradě Lipnice slavili další společnou ekumenickou bohoslužbu, protože je tady na návštěvě z Ameriky Lipnická bible, je šestisté výročí jejího dokončení, a z této Bible čerpali naši předkové. Opět tam byli křesťané různých konfesí. Po společných zpěvech a kázáních a modlitbách se slavila eucharistie, svatá Večeře Páně. Pro zachování předpisů jsme museli mít dva stoly, na kterých byly dva kalichy, ale mohli jsme společně vyznávat, že naše jednota je v Božím slově a v kalichu, který nám zpřítomňuje Kristovu krev prolitou za naše hříchy. Přijímali jsme pod obojí a radovali se, že se můžeme setkat, že si můžeme žehnat a prožívat společnou jednotu. Prožívali jsme i lítost nad tím, že to hluboké rozdělení v našem národě je přítomno již od středověku i přes mimořádné chvíle, jako byl například Kutnohorský smír v roce 1485 nebo Rudolfův majestát v roce 1609, ale velmi často se objevovaly války, povstání, zneužití moci, pronásledování, exil a popravy. A to dávalo našemu národu špatné svědectví o Ježíši K ristu. Možná proto je u nás to vnitřní rozdělení i v národě tak hluboké. Myslím, že také i vy prožíváte lítost, kdykoli je náš národ rozdělen. Jednota ale neznamená, že budeme mít všichni stejné názory, že budeme se vším souhlasit. Dodnes například protestanti a katolíci nemají ve všech věcech stejné pojetí. Ale to vůbec nemusí být na překážku dobrým vztahům a spolupráci. Ani