Vše začalo nevinně. Dva litomyšlští studenti, Jan Pech a František Snopek, z klukovské nerozvážnosti roztrhali a poté do záchodu místního gymnázia spláchli podobizny Stalina a Gottwalda. Po udání tamního školníka se rozjela kola vyšetřování, která semlela nejen oba zmíněné, ale i mnohé další. Zatýkání a výslechy se staly politickým nástrojem komunistické strany v jejím boji proti organizacím, jež jí odmítaly poslušnost.
Mezi zatčenými se tak ocitají členové místního skauta, kteří nesouhlasí se svým zapojením do Československého svazu mládeže, ale také členové dalších „odbojných” organizací. Hlavním komunistickým úlovkem procesu je ale „přisluhovač Vatikánu”, rektor piaristické koleje v Litomyšli František Ambrož Stříteský. Obviněním byla velezrada.
Celý proces se konal ve velice nepřátelské a zlobou nabité atmosféře let padesátých. Školy, továrny, úřady i další organizace psaly dopisy požadující pro mladé studenty trest nejvyšší, davy lidí demonstrovaly před Smetanovým domem, kde se proces odehrával, i přímo v jeho zdech, a fanaticky se dožadovaly krve těchto domnělých zrádců komunismu. Režim vše využil k propagandě, zasetí strachu i zbavení se nepřátel.
Společnost mladé republiky byla v padesátých letech 20. století hrubě zkoušena zlem, jež se zde šířilo. Touto zkouškou jsme jako národ morálně neprošli. Bylo by možné se odvolávat na příkazy z Moskvy, temné zákoutí politiky nebo komunisty, jako by to spáchal někdo cizí, kdo nepatří mezi nás. Jenže tak to není, policisté provádějící zatčení i výslechy, soudci, státní žalobci, politici, důstojníci i další představitelé státní moci podílející se na případu byli Češi. Stejně tak davy dožadující se vysokých trestů a kydající hnůj na hlavy mladých studentů byli Češi, někteří z nich dodnes chodí svobodně ulicemi Litomyšle a s nostalgií vzpomínají na zašlé časy.
Proces s rektorem Stříteským a skupinou studentů souzených pro velezradu roku 1950 je temnou skvrnou na tváři naší historie. My bychom na ni neměli zapomínat, stejně jako bychom si měli stále pamatovat to, co si jako lidé, sami sobě, dokážeme udělat. O tom je dokument ATA.
